Dnešní doba je posedlá dokumentováním: na webu i v našich archívech vzniká paralelní vesmír videí, digitálních fotek a nesmazaných emailů, které si už nikdy nestihneme prohlédnout. V takovém pralese světa jako divokého archivu začíná být uměním vytvářet kroniku, která má cenu skutečného svědectví a někdy až tvar uměleckého díla.
Francouzský filmař Mathieu Serra, který si před pár lety zvolil pseudonym Vincent Moon, se do takového kronikaření pustil. Talent a výdrž z něj udělaly patrně největší eso mezi dnešními hudebními dokumentaristy. Vincentova metoda má prostá pravidla jako třeba manifest Dogma 95, jenže má i hravost Michela Gondryho. Moon natáčí naživo písničky dnešních nezávislých kapel, ale nikdy ne na koncertě. Evropské i americké muzikanty zachycuje v zákulisí, doma, v hospodě po zavíračce i před. Slavný songwriter Sufjan Stevens se během zpěvu prochází po hřebeni střechy, jako by při svém křesťanském naladění chtěl být blíž nebi. Početná kanadská kapela Arcade Fire se zase narve i s nástroji do výtahu. Hraje se v parcích, vleže v posteli (St. Vincent), ba i ve frontě na vlastní koncert (The Kooks): Moon prostě snímá hudbu z piedestalu velké scény a vede ji zpátky do všedního světa. Romeo se vrací pod balkón.
Někdy aktéři těch vzrušujících her proměňují v hudbu místo, na kterém se zrovna nacházejí: bubeníci střídají značkové soupravy za pouliční kontejnery a lešení. Ale pak jsou kapely jako Fleet Foxes, s nimiž filmař hledá ten správný prostor, putuje do prázdných prostor pařížského Grand Palais. V takové chvíli nás napadá, že zpívat se dá nejenom lidem, ale i výjimečným stavbám, stromům, zákoutím.
Některé muzikantské akce na refýži tramvaje nebo v kavárně se obejdou bez třecích ploch, ale občas Moon osvědčí oprávněnost přízviska „guerillový filmař“ a naši hrdinové s písní na rtech provedou tvrdou intervenci – vpasují hudební produkci na nádraží, do ruchu města, které s tím nepočítalo a reaguje s energií chemické směsi. „Chtěl byste mít doma muzikanty?“ ptají se zvídavě dokumentaristé starého pána (v průjezdu jeho činžáku už ladí Bon Iver). „Ne dnes večer,“ praví muž s francouzskou nonšalancí, „běžte vedle, tam bydlí Marie, ta bude ráda!“ Vždycky je někdo rád: už jen z potěšených psů by mohl Vincent Moon sestavit střihový film.
Když se údiv a nadšení z jedinečného hudebního kronikáře rozšířil, začal mu, jak to tak bývá, zvonit častěji telefon. Mezi nezávislé živly se najednou toužili zařadit i známější muzikanti, získat taky svůj zápis do kroniky. Když už se tak stalo, prozradila ona položka možná i něco navíc, co původně nebylo v plánu. Skupinu R. E. M. snímá filmař v autě, které se řítí městem z letiště: jako by vytížené celebrity pořádně neměly čas zahrát a zazpívat filmařům jindy než při přejezdu ze štace na štaci. Nakonec ale obstály, protože vybalit a použít rockový instrumentář v osobném automobilu, to už hraničí s cirkusáctvím. Když Vincent Moon natáčí Toma Jonese v zákulisní šatně, nejspíš v noci, hvězda si tu zpívá bez velkého publika, náhle se připomíná, že i superstars si můžou zpívat pro sebe, že jejich píseň může znít kdesi skrytě, bez nároku na potlesk. A pochopitelně, taková splendid isolation napovídá i něco o osamělosti velkých hvězd.
Když jsem před časem snil o tom, jak by bylo pěkné nenechat Moonovy koncerty jen na internetu a uvést ho na velkém plátně, zazvonil telefon. Přátelé volali, že na Zbraslavi se natáčí jakýsi hudební dokument a režisér Vincent je moc prima. Pak už se na mě valily šoky: Moon tráví prázdniny natáčením dokumentu o Ireně a Vojtěchu Havlových, světovou premiéru přenechá karlovarskému festivalu, navrch pro něj sestaví i výběr z díla. Na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti pak přijede osobně: pouštět své filmy, komentovat je a rovnou něco natáčet, protože jinak žít už asi neumí. Kronikář nového typu: kdosi, komu se vyplácí dávat celé své dílo volně na web a ve volném čase propadat kouzlu pražských improvizátorů. Pokud je to signál, jak bude po krizovém období vypadat hudební život, můžeme se docela těšit.