Orlakovy ruce stojí v tvorbě Roberta Wieneho poněkud v pozadí za jiným dílem, notoricky známým Kabinetem dr. Caligariho, který se stal synonymem pro německý expresionismus. Doznívání tohoto uměleckého směru je ale příznačný i pro Orlakovy ruce. Film, který vznikl v rakouské produkci, jde v linii Wieneho hororové tvorby. Pianista Paul Orlac (Conrad Veidt) přijde během nehody o obě ruce. V rámci experimentální transplantace mu jsou naoperovány ruce náhradní, jejichž vlastníkem byl ale úkladný vrah... A ruce skutečně začnou žít vlastním životem. Ústředním motivem filmu se stává později hojně využívané téma o orgánech s vlastní vůlí (namátkou thajský horor Oko). Wiene tak rozehrává v expresionistických intencích hru s postavou dohnanou pochybnostmi o vlastní vině až na hranici šílenství, když sám Orlac pochybuje, zda-li vraždí skutečně ruce nebo on sám?
Silná tvůrčí vazba dvou uměleckých individualit a kosmických dvojčat, všestranného umělce Tomáše Dvořáka (Andělem oceněná sólová deska Pocustone, soundtracky k hrám Samorost 2 a Machinárium, multimediální projekt Živá partitura spolu s Tomášem Vaňkem...) a designera a pianisty Jiřího Libánského (obaly desek a plakáty pro kapely Ecstasy of Saint Theresa, Bratři Orffové, Priessnitz, Here, Umakart nebo webový design pražských kin Světozor, Aero, Paláce Akropolis aj.) vyústila ve spolupráci, které sice zatím chybí oficiální pojmenování, ale jejímž obsahem je entuziastický mix hudebního a zvukového experimentování bez jasně vymezených žánrových hranic.