Kultovní dívčí/ženská skupina existuje pod názvem Zuby nehty od roku 1987. Její historie však začíná už v roce 1980 vznikem kapely Plyn, která v roce 1983 změnila své jméno na Dybbuk. V počátcích byla jejich hudba popisována jako punk nebo nová vlna, později jako hard core nebo něco jako women power. Muzikantky samy se cítily mimo tyto kategorie a označují svou hudbu jako vážnou. V roce 1987 se Dybbuk rozpadl a vznikají Zuby nehty. Dlouhodobě působící skupina tvůrčích žen je unikátem v České republice. Všechny na základě přátelství, muzikantské příbuznosti a svých demokratických názorů přispěly do mozaiky pěti dosud vydaných alb. Struktura skupiny je otevřená a proměnná podle toho, jak se jednotlivým členkám rodí děti či přeruší své působení ve skupině podle potřeb svého zaměstnání. V roce 2000 skupina ukončila svoji činnost, v roce 2006 se však původní jádro dává opět dohromady pod názvem Zuby nehty II.
„Kytaristka Pavla Slabá, bubenice Hana Řepová nebo Marka Míková, hrající na baskytaru a klavír, našly moc dobrou kombinaci punkové energie, uvolněné deníkové intimity a scénické nadsázky (včetně divadelního líčení). Ženské mikroportréty uměly podat jakoby bez hodnocení, ale výmluvně.
V dnešní době plné snaživých debutantů v televizních estrádách je zvlášť výrazné, jak autentický Dybbuk byl. Dával vědět o tom, jakým knihám věří (v odkazech na Kurta Vonneguta a Bibli), ale taky se nezdráhal předstoupit s naivním a bezpointovým vyzpíváním momentální ‚depky‘. Některé melodie mají skutečný půvab, Marka Míková současně bušila do klavíru dlaněmi naplocho a free stylem vybíjela energii. Jako by za rozhodnutím ženského spolku byla specifická tajemnost a magie: surové kontury rocku se tu nevylučovaly s vícehlasy přítelkyň, jež spolu umějí souznít.
Dybbuk byl uličnický, neartistní, krátké písně v sobě mají nedospělou těkavost. Ale nakonec, ‚k čemu vážná slova na to, co se děje‘? Viděno z dnešního pohledu, Dybbuk se naprosto strefil do hlavních nervových bodů diskuse o genderových rolích. Šklebil se nad mužským přesvědčením, že ví, kam se točí racionální svět. Chtěl brát vážně hlas instinktů a srdce. Odmítal se stát rukojmím toho, co se od žen čeká: od krásy po polívku.“ (Pavel Klusák)