Navigace:
Ohlasy > 2.8.2008 - Pavel Kohout - Lekce z Letní filmové školy platí pro filmaře i ostatní
Hlavní pořadatel
Hlavní partneři
Lekce z Letní filmové školy platí pro filmaře i ostatní
A proč ne jednou z pohledu lidského trilobita o kumštu? A proč ne velmi osobně? Mnoho nového o době, vlasti i o mně samém mi čerstvě odhalily právě filmy.
Rozlehlé Masarykovo náměstí v Uherském Hradišti bylo předminulý čtvrtek večer tmavé a prázdné jako opuštěný filmový ateliér.O den později předčilo kvasem i hlasem půlnoční Václavské náměstí v Praze. Ztepilí mládenci i lehkonohé děvy, jejichž lepým tvarům neubraly na kráse ani ohavné hrby batůžků, zalidnili každý kout někdejší slovanské bašty, založené tu proti pohanům králem železným a zlatým Přemyslem Otakarem II. Počtyřicáté otevřela pomyslné třídy – kina v sálech i pod oblohou, místní kluby, a dokonce i městské divadlo – proslulá Letní filmová škola. Zejména tři zážitky mně byly i v pokročilém věku objevem a poučením.
Od pátku do pondělka jsem proseděl dobrých dvacet hodin před plátny všech formátů a zhlédl tucet celovečerních filmů, na nichž jsem uveden jako scenárista nebo i režisér. Překvapil mě osud nejstarších. Ty, co byly před půl stoletím slavenými událostmi – jako Zítra se bude tančit všude nebo Smyk – jsou dnes nejvýš nostalgickými fotoalby Prahy a Čech, jaké už odnééés čas, a především skanzenem vymřelé estetiky i etiky. Zato ty, které se o deset let později, v půli šedesátých let, utopily ve skvělé české filmové vlně – třeba Svatba s podmínkou nebo Sedm zabitých – jako by začaly až v současné době žít a koupat se v přízni nejmladší generace diváků.
Lekce první: Kdo se chce v téhle branži dozvědět, jak špatný či dobrý vrhač stínů na plátno v mládí byl, musí se dožít pořádného stáří!
Viděl jsem v kinu Hvězda, obleženém zájemci dychtícími třeba jen po místu na klíně, napjatě očekávanou premiéru velkofilmu Bathory. Proslulého autora-režiséra si vážím, jeví se mi věčně okouzlenou duší s drápy dravce a nejsem sám, kdo mu upřímně závidí jeho ženu, která jak parní válec zplanýruje sebehorší terén pro jeho nerušené filmování. Ohromila mě velikost záměru a jako člověk znalý řemesla jsem si uměl vybavit tu strašnou dřinu i odpovědnost, nepolevující předlouhé měsíce. Tím větší moje lítost, že nebyly honorovány oním polibkem, jakým Múzy vdechují géniům neomylnost. S vršícími se minutami jsem přímo fyzicky cítil, jak uvolněná masa fantazie pomalu, ale nezadržitelně zavaluje nádherné obrazy i skvělé herce. Přeji dílu, aby si našlo spoustu diváků, ale také jeho režisérovi, aby pro slibovaný mamutí film o Velké Moravě hledal a našel sobě rovného scenáristu.
Lekce druhá: Veliké záměry vyžadují ještě větší obranu proti sebestřednosti, aby nepřerostly tvůrcům přes hlavu a nesklízely nechtěně i zívání nebo ironický smích.
Mezi masou rozjařených „žáků“ a „učitelů“ té skoro filmové univerzity i místních občanů, pyšných, že jejich město je právě mediálním pupkem republiky, jeden muž docela jistě smutnil. Ten, kdo to tu všechno po mnohá léta vedl a byl loni náhle „odejit“. Svým výkonem i svou povahou, jak jsem z řady rozhovorů pochopil, rozpoltil město i letní školu; část ho postrádá, část odsuzuje. On tím trpí a hodlá se bránit, z čehož má nové vedení logicky obavu. Podobný příběh jsem nedávno prožil na vlastní kůži, takže vím, jak člověka trápí, když mu – podle něho neprávem – upřou, co považoval za své dítě. Po čtyřech dnech v Uherském Hradišti chci zraněného potěšit: jeho nástupci pracují velmi dobře. A co že ho na tom má těšit? No, že se proto stejně daří jeho děcku! Připomínám zas klíčovou scénu z Brechtovy hry Kavkazský křídový kruh, kdy vesnický soudce vyzve dvě ženy, které si přivlastňují totéž dítě, aby se o ně přetahovaly. Za matku uzná tu, která je z lásky pustí...
Lekce třetí: V zájmu dobré věci má člověk také nemilovaným nástupcům držet palce, i když si s nimi už sotvakdy podá ruce.
Pavel Kohout, 2.8.2008, MF DNES
Rozlehlé Masarykovo náměstí v Uherském Hradišti bylo předminulý čtvrtek večer tmavé a prázdné jako opuštěný filmový ateliér.O den později předčilo kvasem i hlasem půlnoční Václavské náměstí v Praze. Ztepilí mládenci i lehkonohé děvy, jejichž lepým tvarům neubraly na kráse ani ohavné hrby batůžků, zalidnili každý kout někdejší slovanské bašty, založené tu proti pohanům králem železným a zlatým Přemyslem Otakarem II. Počtyřicáté otevřela pomyslné třídy – kina v sálech i pod oblohou, místní kluby, a dokonce i městské divadlo – proslulá Letní filmová škola. Zejména tři zážitky mně byly i v pokročilém věku objevem a poučením.
Od pátku do pondělka jsem proseděl dobrých dvacet hodin před plátny všech formátů a zhlédl tucet celovečerních filmů, na nichž jsem uveden jako scenárista nebo i režisér. Překvapil mě osud nejstarších. Ty, co byly před půl stoletím slavenými událostmi – jako Zítra se bude tančit všude nebo Smyk – jsou dnes nejvýš nostalgickými fotoalby Prahy a Čech, jaké už odnééés čas, a především skanzenem vymřelé estetiky i etiky. Zato ty, které se o deset let později, v půli šedesátých let, utopily ve skvělé české filmové vlně – třeba Svatba s podmínkou nebo Sedm zabitých – jako by začaly až v současné době žít a koupat se v přízni nejmladší generace diváků.
Lekce první: Kdo se chce v téhle branži dozvědět, jak špatný či dobrý vrhač stínů na plátno v mládí byl, musí se dožít pořádného stáří!
Viděl jsem v kinu Hvězda, obleženém zájemci dychtícími třeba jen po místu na klíně, napjatě očekávanou premiéru velkofilmu Bathory. Proslulého autora-režiséra si vážím, jeví se mi věčně okouzlenou duší s drápy dravce a nejsem sám, kdo mu upřímně závidí jeho ženu, která jak parní válec zplanýruje sebehorší terén pro jeho nerušené filmování. Ohromila mě velikost záměru a jako člověk znalý řemesla jsem si uměl vybavit tu strašnou dřinu i odpovědnost, nepolevující předlouhé měsíce. Tím větší moje lítost, že nebyly honorovány oním polibkem, jakým Múzy vdechují géniům neomylnost. S vršícími se minutami jsem přímo fyzicky cítil, jak uvolněná masa fantazie pomalu, ale nezadržitelně zavaluje nádherné obrazy i skvělé herce. Přeji dílu, aby si našlo spoustu diváků, ale také jeho režisérovi, aby pro slibovaný mamutí film o Velké Moravě hledal a našel sobě rovného scenáristu.
Lekce druhá: Veliké záměry vyžadují ještě větší obranu proti sebestřednosti, aby nepřerostly tvůrcům přes hlavu a nesklízely nechtěně i zívání nebo ironický smích.
Mezi masou rozjařených „žáků“ a „učitelů“ té skoro filmové univerzity i místních občanů, pyšných, že jejich město je právě mediálním pupkem republiky, jeden muž docela jistě smutnil. Ten, kdo to tu všechno po mnohá léta vedl a byl loni náhle „odejit“. Svým výkonem i svou povahou, jak jsem z řady rozhovorů pochopil, rozpoltil město i letní školu; část ho postrádá, část odsuzuje. On tím trpí a hodlá se bránit, z čehož má nové vedení logicky obavu. Podobný příběh jsem nedávno prožil na vlastní kůži, takže vím, jak člověka trápí, když mu – podle něho neprávem – upřou, co považoval za své dítě. Po čtyřech dnech v Uherském Hradišti chci zraněného potěšit: jeho nástupci pracují velmi dobře. A co že ho na tom má těšit? No, že se proto stejně daří jeho děcku! Připomínám zas klíčovou scénu z Brechtovy hry Kavkazský křídový kruh, kdy vesnický soudce vyzve dvě ženy, které si přivlastňují totéž dítě, aby se o ně přetahovaly. Za matku uzná tu, která je z lásky pustí...
Lekce třetí: V zájmu dobré věci má člověk také nemilovaným nástupcům držet palce, i když si s nimi už sotvakdy podá ruce.
Pavel Kohout, 2.8.2008, MF DNES
Fotogalerie
Vyhledat na webu
Zprávy České televize
+ Zprávy z LFŠ 1 (25.7.)
+ Zprávy z LFŠ 2 (26.7.)
+ Zprávy z LFŠ 3 (27.7.)
+ Zprávy z LFŠ 4 (28.7.)
+ Zprávy z LFŠ 5 (29.7.)
+ Zprávy z LFŠ 6 (30.7.)
+ Zprávy z LFŠ 7 (31.7.)
+ Zprávy z LFŠ 8 (1.8.)
+ Zprávy z LFŠ 9 (2.8.)
+ Zprávy z LFŠ 2 (26.7.)
+ Zprávy z LFŠ 3 (27.7.)
+ Zprávy z LFŠ 4 (28.7.)
+ Zprávy z LFŠ 5 (29.7.)
+ Zprávy z LFŠ 6 (30.7.)
+ Zprávy z LFŠ 7 (31.7.)
+ Zprávy z LFŠ 8 (1.8.)
+ Zprávy z LFŠ 9 (2.8.)